Registrace Ztráta hesla
V košíku
( 0Kč )

   
Co děláš s radostí, to tě neunaví.
Čínské přísloví

Příhodičky


AAA

AAA

Jak jsem potkala pana Božského.

Dárky. Věčné téma.

Někdo je nesnáší, někdo miluje. Pro někoho by nemusely být a někteří si bez nich život nedokážou představit vůbec. Jsem ten poslední případ. Jenže. To bych ani nebyla já, kdyby v tom nebylo nějaké ale.

Dárky mám moc ráda, ale osobní. S příběhem. Ty, které člověku, když roztrhá papír a otevře krabičku, sevřou hrdlo a vženou slzy do očí.

Mám štěstí.

Pár takových si hýčkám. Mám vlastní pohádky. Jenom moje. A pět Marťánků. Malých plastových zelených s nejzvláštnějším příběhem na světě. A taky jsem jednou pod stromečkem objevila malý stříbrný křížek z Jeruzaléma – ježíška od Ježíška. A spoustu jiných.

Nezáleží na ceně. Většina z nich se za peníze nedá pořídit. Husí kůži jak pralinky mi způsobuje jiná věc. Poznání, že lidem kolem mě stojím za úsilí a lámání hlavy. Že přemýšlí, jak a čím mi udělat radost.  A kávovar, mobil, tablet ani šicí stroj to fakt není.

Mmch. Právě jsem dopila skleničku pravého domácího italského luxusního limoncella – Potůčku zurčivý, Lotosový květe… Děkuuuuuji, těžko najdu něco lepšího. Snad jen Bobovu domácí griotku, kterou pravidelně „fasuji“ společně s naprosto nedostižnou HM10 – hruškovomeruňkovou marmoškou ročník 2010, jež na palačinkách dokáže spolehlivě vyrobit nebe v hubě. A zítra do divadla se poprvé obleču do zlatých šatů, z kterých jsem měla zástavu dechu pod posledním stromečkem. Ale příběhy těchto dárků teď nebudu vyprávět, protože jsem je všechny dostala z lásky.

A s láskou já nehazarduji. Nevyprodávám ji na webu. Nepřesvědčuji a neujišťuji celý svět o tom, že ji mám. Láska je pro mě tak křehká a intimní, že ji nedokážu a nechci postnout na fb zeď. Já ji totiž žiji. Tak proč vlastně tento „dárkový“ blog píšu? Protože mnohem radši dárky dávám a vymýšlím. Osobní. Jak jinak. A o jednu příhodičku se s vámi dneska chci podělit.

-----

Je to už nějaký ten pátek, kdy se blížily kulatiny mého manžela a já krom organizace oslav a programu a všemožných překvapení neměla to hlavní – osobní dárek. Šlak aby to trefil. Většinou VÍM a mám nějaký plán a představu, nicméně tentokrát zatmění. A pořádné.

„Hele, tak nechceš nakonec koupit fakt ty lyže?“ Ptá se mě náš společný, dobrý kamarád Petr.

"Ptá" není úplně nejsprávnější výraz. Úpěnlivě naléhá, protože oslava je už příští týden a já furt nic nemám. Strach z toho, že mě manžel se sportovním dárkem, pořízeným na tajňačku, bez konzultace přizabije, nemám, protože Petr je špičkový lyžař a žádnou šitku by mi nedoporučil. Tak v čem je problém? Nooo, sportovnímu antitalentu, jako jsem já, by takový dárek fáááákt radost neudělal, spíš naopak. U dárce bych v tomto případě tipovala, že je čerstvě po lobotomii. A co sama nerada, to zásadně nečiním druhým. Nakonec ovšem rezignuji. No co už. Tak budu mít LYŽE!!! Ufff.

„OK. Odpoledne teda jdeme nakupovat.“

A jak jsem řekla, tak se stalo. Po práci jsme vlítli do ostravského gigáče a rovnou zamířili do oddělení lyží, kde na konci února nebyla ani noha. Petr šel na jistotu a postavil přede mě ATOMICy za nějakých 15 litrů (teda koncem sezóny už s velkou slevou). Já na to koukala jak husa do flašky nechápajíc, ne že proč zrovna tahle dvě dřívka stojí takové prachy, ale že mohou v někom vzbudit vůbec nějaké pozitivní emoce jako radost, jásot, dojetí, vytržení aaaaa … tak.

Nicméně já tam ten den byla akorát za peněženku a taky jsem mohla odsouhlasit barvu. Nic víc se ode mě neočekávalo. Jenže Petr je, na rozdíl ode mě, opravdu zodpovědný, takže odkvačil s prodavačem někam do skladu, hledat ještě nějakou další variantu a já se skorosvýminovýmiATOMICy osaměla. Když najednou cítím takové divné mrazení v zádech. Znáte to. Nevidíte nic, ale všechny smysly vám napovídají, že se něco děje.

A taky že jo. Než jsem mrkla okem, obklopila mě skupinka tak 15 lidí. Nebyla to ledajaká skupinka, ale novináři, ochranka a poměrně početný štáb a všechno se to točilo kolem no…

...joooo uznávám…, kolem celkem sympatického, vysportovaného, snědého a jakoby větrem ošlehaného mourka, který si to štrádoval rovnou ke mně  (pro Lampičku překládám - byl to silně křapatelný mourek, u kterého bys na to, že jsi married, teda very married, ani nevzdechla).

A teď si to představujte.

Já, zcela ponořená do svých depresivních úvah, že ausgerechnet když potřebuju osobní dárek, tak budu mít LYŽE!!!, což je něco naprosto neosobního a příšernýho a úplně trapnýho a možná bych je neměla vůbec kupovat… a ble, ble, ble, periferně cítím nějaký šrumec, obrátím se a přede mnou televizní štáb s nějakým úplně cizím chlápkem, který si v pohodě počkal, až se na něj otočím a kliďánko ke mně natahuje ruku a nenuceně a zcela spontánně povídá:

„Good afternoon… I m Girardelli.“ Vyvalila jsem na něj oči, že co mi jako po tom, ale páč jsem slušně vychované děvče, tak odpovídám:

„Nice to meet you… I m Jiříková.“ Utrousím a vracím se ke svému neradostnému rozjímání. Chlap je ovšem naprosto neodbytný a přes můj odstrašující, silně depresivní výraz stráááášně touží zapřádat hovory.

„These skies are not suitable for you.“ Kriste pane co ti po tom! Jasně, že TOTO nejsou lyže pro mě. Nejsem padlá na hlavu. JÁ bych si nikdy lyže k narozeninám nepořizovala. JÁ ne! Úpím v duchu, ale nahlas jsem za slušnou a odpovídám jak se sluší a patří.

„They are not for me. It s a birthday present for my husband.“ Kapišto???

Ten chlap musí být cvok a já ještě větší, že se tu s ním vybavuju a ještě za asistence celkem početného publika. No konečně, že už taky ten Petr jde. Na ty chlapy vážně není spoleh. Se někde camrá a nechá mě tu na pospas davu a silně křapatelnému mourkovi. Zahlédnu jej, jak se ke mně vrací a absolutně nechápu, proč zírá, jako by upadl z jahody naznak. Jenže nemám čas se zabývat jeho duševním rozpoložením, jelikož konverzacechtivý týpek přichází s geniální myšlenkou.

„It completely changes the situation. This is a great gift for your husband! You are a woman of fine taste. Great choice. Wouldn t you like a signature?“ Ptá se tak, jako by čmáral po cizích lyžích dennodenně a současně mi šermuje před očima stříbrným fixem.

ZBLÁZNIL SE??? Už už se nadechuji, že mu jako dám jednoznačně najevo, že po mém dárku mi  žádný pučmidrát čmáryfukovat nebude, když zahlédnu Petra, jak zuřivě gestikuluje jako že jooooo, že si mám nechat počmárat SVOJE lyže. Nerada a pod silným tlakem okolností, vydávám jednu MOJI lyži a nechám si ji podškrábnout. Druhou už ale nedovolím. I tak mám pocit, že jsem se musela definitivně zbláznit. A taky že jo. Cirkus ještě nekončí a milý čmáryfuk dál pokračuje v lehké konverzaci, jako by se nechumelilo.

„May I take a picture with you? You are very beautiful and charming.”

Jáááááá??? Asi se někde musel hodně udeřit o skálu, protože jinak to není možný. Nicméně nikdo nečeká na odpověď a fotoaparáty cvakají ostošest. Pak se lehce líbneme na tváře... mlask - mlask, řekneme si, že nás těšilo a štáb i s ním odchází.

„No tebe tak někde nechat pět minut o samotě. Víš,  KDO to byl a CO máš????“ S očima na vrch hlavy se ke mně konečně proboxoval Petr.

„Nevím a celkem mě to nezajímá. Jako představil se mi, ale kdo si to má pamatovat. A nechápu, proč jsi tak vyjevený z toho, že mám tak drahé lyže počmárané.“ Říkala jsem vám, že jsem pecivál na čtyři doby? Říkala.

„Má někdo za kamarádku takovou sportem nepolíbenou ignorantku??? Máš víc štěstí jak rozumu. NIKDO na celém světě nemá osobnější dárek,  než ty. Tady ti slítnul z nebe lyžařský Bůh, kterému ty jsi řekla - I m Jiříková!!!??? V pomatení smyslů prohlásil, že jsi krasavice s dobrým vkusem a přitom ty nerozeznáš lyže od bruslí a podepsal ti ATOMICy, ačkoliv má výhradní zastoupení na HEADY a jiné značky má obcházet obloukem, nedotýkat se jich ani pohledem a ne, že je podepisovat a ještě se u toho fotit. Panebože ty to vidíííííš!!! Co by normální lidi dali za to, moct si s ním podat ruku. Ne. On si vrká s TEBOU! Jako že jsem nikdy nikomu nic nezáviděl, tak teď bych strašně chtěl mít ty narozeniny já. Kvůli TAKOVÉMU dárku  bych si tě i vzal.“ Amen.

Prohlásil notoricky neoženitelný chlap. V té chvíli jsem pochopila, že i já mám v sobě naprosto netušené kvality a kouzlo. Sice hluboko ukryté, ale… nikdy nevíte, kdy vybublají na povrch.

A tak jsem se potkala s Marcem. Lyžařským Bohem. Jen tak. V gigáči v Ostravě. A řekl mi, že mám vkus  a šarm  a jsem krásná. A jelikož ten sjel světakraj, tak to musí vědět. Smrt všem pochybovačům.

P.S.1: Manžel plakal. Tenkrát dojetím a štěstím.

P.S.2: Mé fotky s Marcem se úspěšně vydražily na mém rozlučkovém večírku, když jsem odcházela od celníků (viz youtube pod názvem Mejdan 5.18 min.) a výtěžek jsme ještě úspěšněji propili. A pak, že z toho nebyl užitek.

P.S.3: Kdo je Marc Girardelli???

  • Legenda
  • Jediný pětinásobný vítěz Světového poháru v alpském lyžování
  • Pan Božský

I m Girardelli…  I m Jiříková… Usmívající se Usmívající se Usmívající se

 




2016 © PiDi Soft